Pár tisíc mil od domova aneb jak to všechno začalo

                Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala? Co jsem to, proboha, provedla? Na tom nezáleží, miluju to! Ale co když…? A proč o tom všem chci najednou psát? A proč o tom všem začínám psát právě teď? A proč vlastně hledat odpovědi na tyhle otázky?

                Tak jo. Abyste si nemysleli, že jsem úplný blázen (ve skutečnosti jen poloviční), zkusme si přece jen na tyhle otázky odpovědět.

♥

                Za prvé, momentálně se nacházím na Long Beach Island ve státě New Jersey. Aby bylo mezi námi jasno, nikdy by mě ani nenapadlo, že se kdy ocitnu v New Jersey a budu se z pláže dívat přes oceán směrem na východ s jedinou myšlenkou v hlavě: pár tisíc mil tímhle směrem je můj domov. V New Jersey jsem jen „přechodně“, zítra (bohužel?) odjíždím „domů“ – což momentálně znamená městečko Briarcliff Manor ve státě New York.

                Za druhé, jak jsem se sem dostala, o tom sama pořádně nemám páru.  Můžou za to jedny internetové stránky, pouhá myšlenka, že bych se chtěla dozvědět víc (která nás ale, přiznejme si, posouvá kupředu). Zadala jsem email a telefonní číslo „pro víc informací“ a za týden mi volali, kdy že chci odletět. Nevěděla jsem pořádně kam, co to má celé znamenat, ale odpověděla jsem; po maturitě. A tak se stalo, že jsem si čtyři dny po předání maturitního vysvědčení, 6. 6. 2016 sbalila kufr a odjela pracovat do USA jako au pair. Na rok. Nebo dva?

                Třetí otázka, a tudíž „co jsem to, proboha, provedla?“ nastoupila velice brzy po příletu. A ve více či méně pravidelných intervalech se stále vrací. Nemohu se ale přimět, abych svého (podle babičky velmi neuváženého) rozhodnutí litovala. A ani nechci.

                Všechna „co když“ už házím za hlavu. Nedělají nic jiného, než že vás zdržují od života. A to přeci nechceme, no ne?

                Stále netuším, jaké pohnutky mě přiměly k tomu začít o svém „cestou necestou“ psát. Snad chtění podělit se o zážitky, naděje, že tím snad i někoho povzbudím v rozhodnutí začít objevovat nejen svět, ale i sám sebe. Jelikož, a teď bych velmi ráda citovala Oli, která vlastní blog Potkáme se ve vlaku (odkaz), na cestách to všechno začíná dávat smysl.

                A zrovna teď o tom všem začínám psát právě proto, že nikdy není pozdě a zároveň by se nic nemělo odkládat. A stejně jako nápad přijde, může také rychle odejít. Nebo může zmizet odvaha. Nechtěla jsem nic riskovat.

                Co se hledání odpovědí na otázky týče: je to přeci způsob, jak jsme se naučili téměř vše, co umíme. Víme, že aby žárovka svítila, potřebuje elektřinu. A víme to proto, že jsme se na to někdy zeptali. Víme, proč brambory zesládnou, když je přejde mráz. A víme to proto, že jsme se na to zeptali. Ale na otázky o sobě samých nám nemůže odpovědět nikdo jiný, než my. A kde ty odpovědi najít? Zkuste si na to odpovědět. :)