Nikdy víc aneb má první návštěva Times Square

                Jak se nejrychleji dostat z Rockefellerova centra na zastávku autobusu na Šesté? Rozhodně ne přes Times Square! A právě proto jsem se tudy vydala. Nechat si ujít Times Square – to by mě asi většina mých známých (a věřím, že i neznámých) ukamenovala.

                „To musíte vzít tou levou ulicí pod těma svítícíma billboardama,“ vysvětluje mi opravdu nespisovnou, a tudíž pro mě téměř nesrozumitelnou angličtinou Iron Man. Sice jsem se ze všech sil snažila se všem těmto okostýmovaným cizincům vyhnout, ale ne vše jde vždy podle plánu – a nakonec se ukázalo, že právě oni jsou jediní schopní poradit při hledání té správné ulice. Rodilí Newyorčané se totiž Times Square obloukem vyhýbají. A dělají dobře. Ale měli bychom to vzít hezky od začátku.

♥

                Z univerzity HOFSTRA přímo před vchod Rockefellerova centra autobusem – a pak už vše pěšky. Ještě že na vrchol (The Top of the Rock) nevedou žádné schody, takže hezky výtahem.  Stejně si nedovedu představit jediného člověka, který by to zvládl vyšlapat. Sotva nás nahnali do výtahu – hezky na počet, takže se tam nedalo hnout – zhasla všechna světla a my začali stoupat rychlostí, při které mi praskalo v uších, skrze animaci souhvězdí na stropě.

                Vidět New York z téměř ptačí perspektivy… řekněme, že i když na města moc nejsem, vzalo mi to dech. Chvílemi doslova – kvůli silnému větru. Kdyby tam nebyly ty zábrany z plexiskla, sfouklo by nás to všechny dolů. A to byl přesně ten okamžik, kdy jsem si uvědomila, že je mojí povinností navštívit Central Park. O tom ale až o hodně později.

                Vymotat se z Rockefellerova centra a hurá na cestu. I přes skutečnost, že jsem s mapami přicházela neustále do styku už od svých pěti let, musím vám s politováním oznámit, že najít tu správnou ulici, ve které se nacházím, mi zabralo více času, než by mi bylo milé. Jelikož jsem k východu použila první dveře, které jsem našla (asi po čtvrt hodině), ocitla jsem se úplně jinde, než kde jsem se ocitnout měla.

                Všeobecně známá skutečnost, že ulice v New York City jsou nanejvýš přehledné, mi nijak nepomohla. Všeobjímající hluk, spěch a zmatek zaměstná vaši mysl natolik, že byste nepoznali vlastní rodiče, i kdyby stáli přímo před vámi. Musím ale tomu městu jednu věc přiznat. Tohle je právě to krásné, to speciální, přesně to TO, které patří ke každému místu.

                Na Times Square jsem přiběhla (doslova, jelikož jsem už tak měla zpoždění) a doufala, že ho jen tak „proletím“. A přesně v tomto bodě začalo peklo. Cestu mi zablokovalo pár tisíc lidí, z nich možná polovina byli superhrdinové. A tu druhou polovinu představovala horda Mickey Mausů. Nejdříve jsem si probojovala cestu skrze Wonder Woman a Batmana. Ti si z nějakého nepochopitelného důvodu mysleli, že si s nimi nutně potřebuji pořídit foto. Statečně jsem se proplížila kolem Minnie a Kačera Donalda a obloukem se vyhnula několika Iron Manům, než jsem narazila právě na toho, který se nakonec stal mojí spásou a poslal mě nejkratší cestou z tohoto proklatého místa. 

                S odstupem času ale musím přiznat, že Times Square je opravdu jedinečné místo. A že i přes prvotní šok, absolutní zděšení a rozhodnutí, že už sem v životě nevstoupím, chystám se sem znova – na Vánoce. A pak už „nevermore“. I když… nikdy neříkej nikdy. A co bylo na téhle mírně stresové cestě pověstnou třešničkou na dortu? Nyní v dobrém, nebojte se. Empire State Building zářící jako maják ukazující mi cíl mé cesty. Jen trochu západněji, než kde jsem ve skutečnosti měla být. :)