Vyzvedni auto v servisu aneb proč o to příště nežádat vaši Au Pair

                Abych se mohla vydat na oslavu všemi očekávaného Labor Day do Four Green Fields, musela jsem si vyzvednout auto v servisu. Jít to pěšky se mi dvakrát nechtělo a platit za taxi také ne. Mezi možnostmi, které mi tedy zbyly: oželet možnost jet prakticky kamkoli vs. jet do servisu na kole jsem samozřejmě vybrala tu druhou.

                Už 200 metrů od domu jsem začínala litovat, že jsem raději nevyužila služeb taxi. Myšlenky na návrat (i když jen oněch 200 metrů) jsem ale zatracovala se slovy: přece nejsi žádná bábovka, ten jeden kopec dáš. Ne, že by se neukázalo, že těch kopců bylo nakonec víc. Jízda na kole opravdu nepatří mezi mé oblíbené činnosti, nachází se spíše na opačném pólu. Ale stále jsem přemýšlela o tom, že si za těch sedm dolarů později radši koupím zmrzlinu, než abych je vyhodila za taxi. Ano, zmrzlina je opravdu velmi silná motivace.

                Třetí kopec (nebo pátý?) jsem už překonávala pěšky. No pardon, ale pětačtyřiceti stupňové stoupání bych opravdu na kole nepřežila. Nohy si usmyslely, že po tom sto třicátém pátém kilometru, který jsem už měla za sebou (samozřejmě, že se jedná o nadsázku – do dílny to bylo asi jen míli, maximálně míli a půl), už to dál prostě nepůjde.

                Pán Bůh při mně naštěstí stál a tenhle kopec byl už poslední. Už zbývalo jen překonat rozkopanou ulici. Zvolila jsem raději chůzi. Po chodníku to rozhodně bylo bezpečnější, než motat se v tom zmatku společně s netrpělivými řidiči. A shodou okolností to byla i ta rychlejší možnost.

♥

                V kanceláři autoopravny pusto. Nechtělo se mi moc lézt do dílny, zvlášť když člověk netuší, jestli tu na to nemají nějaký zákon – a strávit noc v cele nepatří na můj seznam „co musím v životě zažít“. Po pěti minutách čekání jsem se ale rozhodla, že nic horšího, než jízda na kole mě už dneska potkat opravdu nemůže a do dílny jsem nakoukla.

                Nikdo mě nevyhodil a ani policii na mě nezavolali, takže tuto akci mohu hodnotit jako úspěšnou. Pravděpodobně majitel mě s úsměvem přivítal a hned věděl, pro které auto jdu (asi ho ráno museli varovat, že přijede někdo s omezenou schopností komunikace – jen měli nejspíš na mysli mojí angličtinu a ne neschopnost mluvit vůbec kvůli přehřátí). Nakonec jsem ze sebe dostala alespoň poděkování a pán si odkráčel zpět do dílny.

                A mně v okamžiku, kdy jsem viděla auto i kolo najednou, došlo, jaký problém se zde vyskytl. Kolo bylo příliš velké, aby se dalo do auta nacpat.

♥

                V následujícím záchvatu paniky, že budu muset šlapat na kole zpátky domů a pak to sem jít opravdu pěšky, jsem začala upřímně pomýšlet na možnost tady to zatracené kolo nechat a vrátit se pro něj v pondělí s druhým, větším autem. Vynechejme debatu o skutečnosti, že v pondělí stejně mělo být zavřeno kvůli Labour Day.

Nakonec jsem se rozhodla zkusit své štěstí podruhé a šla s prosíkem zpět do dílny. Snad by třeba oni mohli pomoct – jsou to přece automechanici, mhli by zvládnout nacpat kolo do auta…

Po půlhodinovém souboji dostal jeden ze statečných rytířů bojujících s touto saní jménem Bicykl spásný nápad – jednoduše odšrouboval přední kolo. A bylo po problému. Mohla jsem jet domů.

♥

To odpoledne jsem byla ukázková „blondýna s růžovými nehty“ – ačkoli jsem na rukou místo laku měla šmír z kola. A tak se poprvé za můj život ukázalo, že maminka neměla tak úplně pravdu v jejím tvrzení: „Ty jednou budeš potřebovat chlapa jenom na jednu věc – aby ti vynesl pavouka z domu.“ Budu ho potřebovat ještě na řešení situací plynoucích z mých praštěných nápadů. Jedinou útěchou mi je, že stále ještě umím spravovat dveře a umyvadla (ano, jako au pair zažijete mnoho rozličných situací) a že to kolo jsem zpátky také namontovala za pár minut sama.