New Jersey - Long Beach Island III. aneb jako v Irsku a řídit potmě by se nemuselo vyplatit

(Bohužel bez fotodokumentace)

Irský večer v New Jersey? Proč ne?  A jak se řídí na ostrově s jedinou hlavní třídou – která je zároveň jednou z opravdu mála ulic s obousměrným provozem? Vydejme se na tohle malé noční dobrodružství spolu!

A proč tu pořádají irské koncerty a večery? Protože, jak řekla Saorsai Ronan na konci filmu Brooklyn – je to jako domov. Lidí s irskými kořeny tu najdete mnoho a mnoho a jsou velice pyšní na svůj původ. Pyšní v dobrém, jen v dobrém.

Uvelebili jsme se nedaleko altánu, kde už se kapela připravovala na své vystoupení. A snad v naději, že si děcka nevšimnou stánku s popcornem a dalším mlsáním, co nejdále od zmíněné budovy. Ale děcka si samozřejmě všimla – a to ještě předtím, než jsem si vůbec stihla sednout. Takže úkol číslo jedna: dostat obě řvoucí stvoření přes celé prostranství, kde už seděl dav lidí. A pokud možno, nenápadně.

Mise selhala. Malá dokonce o pár lidí sedících na dekách na zemi zakopla. S pocitem utrpení jsem se snažila vykoktat cosi jako omluvu.

Čekat ve frontě u stánku – ano, hádáte správně, ta nejlepší činnost pro dvě rozjívené děti. Nějak jsme to ale přežili. A mohla jsem slavit první úspěch dnešního večera – nikdo nepřišel během čekání k úrazu (když nepočítám svá záda, jelikož se na mě obě ta stvoření neustále věšela).

Objednat popcorn, zaplatit a vydat se na cestu zpátky. Trvala jsem na tom, že popcorn ponesu já a dětem jej odevzdám až na dece. Ale abych předešla scéně, nakonec jsem kapitulovala na své rozhodnutí a byla nucena svěřit dva kbelíky s pufovanou kukuřicí dětem už někde v půli cesty. Všichni jistě dokážete odhadnout, co se dělo, když se za pochodu mezi lidmi usazenými na zemi snažila děcka jíst. Natrénovala jsem si omluvu a opakovala ji ve více méně pravidelných intervalech jako mantru.

Co mi ale zaručeně pomohlo zbavit se začínajícího zoufalství byla právě ona irská hudba. Když kapela začala hrát, nemohlo to být lepší – a dokonce i děcka se uklidnila a usadila. Pokud nepočítám pozdější hru na honěnou.

♥

Po nějaké době přišla dokonce ukázka irských tanců od dívek z místní taneční školy. Děcka tančila s nimi (naštěstí je ale pořadatelé drželi v uctivé vzdálenosti) a závěr večera se pomalu blížil. Rocky Road to Dublin sice nepřišla, ale ani se nedivím – „udýchat“ tuhle písničku je nadlidský výkon.

Na závěr irská a americká hymna a můžeme jet domů. Najít auto nebylo nakonec tak obtížné, jak jsme se obávali. Horší bylo našťouchat děcka dovnitř a vysvětlit jim, že opravdu řídím já místo babičky. Polovinu cesty jsme strávili mlžením o tom, proč řídím já a kde babička je (jela v druhém autě).

Moc jsem se ale rozhovoru neúčastnila. Jelikož jsme to nevzali přes Long Beach Blvd, měla jsem co dělat, abych nezabočila do slepé ulice, jednosměrky, nebo abych nevyužila jízdní pruh pro cyklisty. Pouliční osvětlení se tu neřeší s takovou urgencí, jako v Česku a najít cestu, když na každé křižovatce je tucet značek s přikázaným směrem jízdy, zákazem vjezdu, nebo jednosměrným provozem, je jako snažit se dostat z bludiště, které nemá východ. Moje mysl se dokonce začala zaobírat otázkou, jestli náhodou na některé z těch křižovatek nebyla značka „zákaz průjezdu křižovatkou“, nebo jestli se nevyskytovala rovnou na všech.

Zároveň s vymýšlením trasy musíte dávat velký pozor na cyklisty a chodce. Pojem „reflexní oblečení“ tu neznají a i když jedete rychlostí pět kilometrů za týden. Na každé ulici se vám alespoň jednou ze tmy vynoří (nebo zhmotní?) blázen, který se rozhodl, že na téhle silnici má přednost on.

♥

Po době rozhodně delší, než za jakou to jezdí místní, jsem konečně s velkou úlevou zatočila na příjezdovou cestu k domu, ve kterém jsme na ten týden bydleli a vypla motor.

S velkým jásotem jsem pak v kuchyni objala babičku a hrdě jí oznámila, že její auto jsem nikde nenabourala a dokonce jsem ani nikoho nesrazila. Odměnou mi byla sklenka Dr. Peppera – jelikož tady, v USA, ještě legálně pít nesmím.